Historie obce

Jestliže koncem 6. století převládalo na našem území slovanské obyvatelstvo, historie potvrzuje, že i Kounice byly jednou ze starých slovanských osad. Byly součástí území, kterému v období 6. – 10. století n. l. vládl rod slovanských Slavníkovců. Slavníkovci sídlili na hradišti v Libici nad Cidlinou, která stejně jako Kounice patří dnes do nymburského okresu. Jak ukázaly archeologické výzkumy, které trvaly řadu desetiletí, je souvislé osídlení na Libici datováno shodně jako v Kounicích od konce 8. století n. l. (časopis Nymbursko 1994).

Po vyvraždění Slavníkovců připadla obec roku 996 Vršovcům a ti jí dávali údělem různým rodinám. O těch podrobnosti neexistují, vyskytují se jen jednotlivá jména, ale podrobnosti o rodokmenu nelze vypátrat. Majitelé si dávali přídomek “ z Konic“.
Prvními písemně doloženými majiteli jsou Zachař, Předbor a Nachval z Konic 1205 – 1297. Roku 1253 je majitelem Zachař z Konic. Z období jejich správy pochází také první písemná zmínka o Kounicích, přesně roku 1257.

Lze to dokázat darovací listinou, kterou Markéta (manželka Přemysla Otakara II.) darovala obec Kralici klášteru břevnovskému a Zachař byl na této listině jako svědek. Roku 1354-1358 dosazovali kounické faráře Jan, Jiří a Zdeněk z Konic. Z toho můžeme také vyvodit, že zde byly tři statky. Roku 1383, písař Starého Města pražského, Jan Vidi
u soudu dokázal, že koupil od pražského měšťana Ješka Rottla, čtyři roky před jeho smrtí, tři dvory

v Konicích, na nichž sídlili Jan a Janda Rottlovi a Nachval. Ješek Rottl míval ještě další tři dvory v Konicích (seděli na nich Pecha, Dabín a Klíma), ty soud přisoudil králi, protože byly dány Rottlovi údělem. Roku 1425 je vlastníkem pan Petr z Konic, který se zúčastnil husitského povstání v čele jednoho oddílu. V této době byli také z Kounic vyhnáni kněží a vznikla zde fara podobojí. V druhé polovině 15. století se nazývaly po Kounicích dva rody; Kačicové a Močíkové z Konic.

Jejich řada začíná Janem Kačicí z Vrátkova, jenž zde byl pánem roku 1438. Jeho příbuzným byl Vilém z Konic (1431-1480), jenž sídlil na Kamýce, a kterého nalézáme jako svědka na poslední vůli pana Zbyňka z Hazmburka. Roku 1464 hlásila se při právu kouřimském o svoje dědictví paní Markéta, dcera Chvalíka z Chrášťan,
v přítomnosti Jana Kačice z Konic a svého manžela Ambrože z Konic. Roku 1478 na Zelený čtvrtek stvrzuje král Vladislav zástavu některých statků břevnovského kláštera urozenému panu Vilému z Konic a na Kamýku. Roku 1508 přicházíme v listinách na Zdeňka Kačice z Konic. Posledním vlastníkem dvoru v Kounicích byl Jiří Močík z Konic, který vládu rodu Koniců ukončil roku 1555. Ostatní statky byly roztroušeny po různých majitelích. V roce 1509 vlastnil jeden z kounických dvorů pan Hašek z Vrábí, dále tento dvůr vyženil v r. 1531 Jan Vostuský Kaplíř ze Sulesic. A od jednoho z bratří Albrechta nebo Šťastného jej koupil před rokem 1540 pan Jiřík Wachtl z Pantenova.

Počátkem roku 1540 koupil i druhý kounický statek také pan Jiří Wachtl z Pantenova, zemřel roku 1553. Třetí statek koupila paní Anna z Toušeně, vdova po Jiřím Wachtlovi a poručnice jeho dětí, od krále Ferdinanda I. Tím rodina Wachtlova dostala větší část Kounic do svých rukou. Za vlastnictví Wachtlů byla pravděpodobně zahájena výstavba kounické renesanční tvrze, o níž je nejstarší zmínka v deskách zemských roku 1554.

Po smrti Anny Wachtlové si majetek rozdělili synové Zdeněk, Joachym, Jan, Jiří a Mikuláš, kteří výstavbu tvrze zřejmě dokončili. Kounice připadly Zdeňkovi, který žil velice bohémským životem a byl několikrát souzen pro různé výtržnosti. O život přišel již roku 1562. Kounice pak zdědil jeho bratr Joachym Wachtl z Pantenova, který za svého držení skoupil a sjednotil všechny kounické statky. Manželkou mu byla paní Kateřina z Losu
( psaná také Laosu ). Měli, jak se zdá, jedinou dceru Annu, která dostala věnem zboží (myšleno panství) Liblické. Anna se provdala za pana Petra Štuma z Hyršfeldu, starostu při deskách zemských. Ti spolu spravovali Kounice až do smrti pana Petra, do roku 1587. „V poslední vůli stanovuje za dědice svého syna Joachyma Šťastného a paní Annu, vdovu, za jeho poručnici a v případě, že by i syn zemřel dříve, než dojde let, za dědičku všeho zboží.

Paní Anna se vdala podruhé. Její druhý manžel Prokop Dvořecký z Olbramovic odkoupil v roce 1590 od Joachyma jeho dědický podíl. Prokop Dvořecký vlastnil tak tvrz v Kounicích, dvůr při této tvrzi s poplužím, s rolemi ornými i neornými, lukami a pastvinami, pastvištěmi, ohradami, zahradami, štěpnicemi, s pivovarem, hvozdem, sladovnou a spílkou, ovčínem, kovárnou, se sklepem při témž dvoře, vsi celé Konic
s krčmami výsadními, s podacím kostelíkem, vinicemi, lochem kamenným a mlejnem náchlebním při téže vsi, – dvorem ve vsi Tejnici s poplužím, s rolemi ornými i neornými, lukami, pastvinami, pastvištěmi, ohradami, vrbinami, zahradami, štěpnicemi, mlejnem náchlebním při témž dvoře, vodotočinami, sádkami a vsi celé Tejnci s krčmou výsadní, – dvoru ve vsi Černíkách poplužního s polužím, s rolemi ornými i neornými, palouky, štěpnicí, též vsi celé Černík s krčmou výsadní, – dvůr pustý Chrást s rolemi ornými i neornými, lukami, pastvinami – s tím vším, což od starodávna k nadepsané tvrzi, dvorům a vesnicím náleží.“ (Trnka, V. : Kounice a Přerov , 1873, s. 13,14) Tento vcelku pěkný majetek pan Prokop Dvořecký nedržel dlouho, již roku 1599 ho směnil za panství želivské s Janem Rudolfem Trčkou z Lípy.

Tak se Kounice dostaly v držení Jana Rudolfa Trčky z Lípy. Trčka sympatizoval s povstalými českými stavy, i když byl katolík, ale po vojenských zásluhách a veřejných úřadech nikdy moc netoužil, takže se nepodílel aktivně na vzpouře. Díky diplomatické šikovnosti své manželky, Marie Magdaleny z Lobkovic, byl Jan Rudolf Trčka zproštěn domácího vězení, které na něho bylo uvaleno pro podezření ze zrady na straně české šlechty roku 1621.

Během správy Trčků dosáhlo panství nebývalé rozlohy. Marie Magdalena přikoupila ještě další statky: Nehvizdy, Mochov, Nehvízdky, Vykáň, Kozovazy, Vyšehořovice, Horoušany a Bříství (Mochov získal hrabě Trčka roku 1611 od císaře Rudolfa II. a Nehvizdy vyměnil za Pečky, které náležely k panství Přerovskému a Brandýsskému, která císař také držel). V majetku byla také nevyhovující tvrz, kterou nechal přestavět
v prostorný, reprezentativní renesanční zámek.

Trčkové patřili mezi nejbohatší šlechtice v Čechách. Byli pány na Světlé nad Sázavou, Ledči, Opočně, Smiřicích, Žírci, Náchodě, Novém Městě nad Metují a dalších panstvích. Nová panství nechal Jan Rudolf Trčka vložit do desek zemských roku 1612 své manželce. Po smrti paní Marie Magdalény v lednu roku 1633 je zdědil její syn Adam Erdman Trčka.

Ten se zúčastnil Valdštejnova odboje. Je historicky doloženo, že kounický zámek propůjčil k tajné poradě knížete Albrechta Valdštejna se saskými vojevůdcem maršálkem Arminem, jež mohla dát dějinám a politickému vývoji ve střední Evropě jiný směr. Tato porada se konala 30.11. 1631, byl to počátek Valdštejnovy zrady. Z císařova příkazu byl Valdštejn roku 1634 s hlavními konspirátory protihabsburského spiknutí, mezi nimiž byl i dědic kounického panství hrabě Adam Erdman Trčka, v Chebu zavražděn. Panství tak připadlo zpět jeho otci, který však po půl roce zemřel a potom okamžitě zkonfiskováno.

Roku 1636 ho Ferdinand II. věnuje svému synu Ferdinandu III., který ho vlastní po devět let. Ten 10. 2. 1645 daruje Kounice polnímu maršálkovi Albrechtu Gastonovi Spignolovi hraběti z Bruay (čti Bryjé) dědičně za dlouholeté služby císařské rodině . Hrabě zanedlouho na to zemřel. Bylo to v bitvě u Jankova 6. 3. 1645 a panství tak zdědila jeho manželka Klára z Arnberka. Panství bylo ve špatném stavu, protože ho vyplenila švédská vojska. Klára v Čechách nepobývala, a tak ho věnovala svému synovi Filipovi. Po smrti své matky (zemřela 1667 v Bruselu) Filip Kounice prodal hraběti Arnoštu Ferdinandu Leopoldovi ze Suys (čti Sýs). Nový majitel od roku 1667 se snažil dát panství do původního stavu. Podporoval poddané, zpětně dokoupil rozprodané dvorce, které k panství patřily. Na Kounicích dlouho nepobyl. Po deseti letech koncem roku 1677 zemřel a panství zanechal svému nezletilému synovi Františku Josefu Antonínu Viktorovi a ustanovil mu za poručníka Konstantina Romedia hraběte z Thunu. Mladý hrabě František pobýval se svou matkou Klárou Františkou na kounickém zámku. 16. 4. roku 1680 zuřila ve středních Čechách selská válka a tohoto dne povstalci přitáhli také do Kounic. Drancovali a táhli na zámek, stříleli po služebnících a úřednících. Hraběnka se synem byla nucena uprchnout do Prahy a požádala o pomoc krále Leopolda I. Ten poslal tři vojenské královké pluky a ty vzpouru potlačily. Roku 1690 nabyl mladý hrabě de Suys plnoletosti, ale počátkem následujícího roku zemřel. Panství odkázal svému bratranci Romedu Janovi, hraběti z Thunu, rovněž nezletilému, za něhož hospodařil jeho otec Romedo Konstantin, jeho bývalý poručník. S panstvím podědil také množství dluhů, a proto kounické panství okamžitě prodal 26. 3. 1693 Janu Rudolfovi, hraběti z Morzinu za 182.500 zlatých rýnských.

Jan Rudolf hrabě z Morzina, vojenský maršálek pruských vojsk, se svou manželkou Evou Konstantinou, rozenou Vratislavou z Mitrovic, měli více dětí, takže prvním dědicem se stal nejstarší syn Maxmilián. Ten však brzy zemřel, a tak Kounice podědil jeho mladší bratr Václav. Po jeho smrti roku 1739 připadlo panství jeho synu Karlu Josefu Antonínovi. Rod Morzinů se v Kounicích držel po 67 let a u vlády se vystřídalo pět členů rodiny. Za prvého Morzina (1693 – 1702) byl vystavěn špejchar. Současně byla provedena velká přestavba a rozšíření zámku, která změnila jeho vzhled i okolí. Byly odstraněny příkopy, na jejich místě byly zřízeny zahrady, umístěna věž s hodinami a
u vjezdu dvě sochy mouřenínů. Poslední z Morzinů František Xaver zde skončil správu
v roce 1760.

Roku 1760 (9. února) koupila panství se značným množstvím dluhů Marie Terezie Anna Felicitas, vévodkyně Savojská a Piemontská, markraběnka Saluzská, hraběnka Svisonská rozená kněžna z Lichtensteina (nar. 7. 5. 1696 – zemřela 20. 2. 1772). Byla paní na Kostelci nad Černými Lesy, Uhříněvsi a Škvorci v Čechách a panství
v Rakousku. Byla to vdova a po celou dobu stále žila ve Vídni. Váží se k ní činy, které jsou u této společenské vrstvy neobvyklé. Především v roce 1761 zřídila školu
v Kounicích, Vyšehořovicích a Mochově. V roce 1762 byla díky ní postavena nová fara
v Kounicích. V roce 1763 byl postaven nový špitál a dotován fondem pro 14 bydlících. Vévodkyně stanovila několik podobných nadací pro chudé a postižené neštěstím.
V roce 1772, těsně před smrtí, odkazuje Kounice rodu Lichtensteinů. Ti zde nastoupili 30. 8. 1772. Poslední příslušník, který vládl v Kounicích až do roku 1918, se jmenoval Jan Marie. Lichtensteini obdrželi nejen samotnou obec Kounice, ale i celé bývalé panství; na zámku také nikdy trvale nebydleli. Sloužil pouze jako jedno z honebních panství a letních sídel. Na zámku bydlel pouze ředitel s několika úředníky.

Druhý vládce z Lichteinsteinů nastoupil v Kounicích v roce 1781. Obec měla v tomto roce 69 stavení. Mosty neexistovaly, jezdilo se přes brody. 24. 3. 1805 nastupuje třetí vládce Jan Josef. Byl to voják a Kounice za třicet let svého působení vůbec neviděl. Vládl jim až do roku 1836. Potom správu převzal jeho syn Alois Josef. Ten se do Kounic podíval jednou. Bylo to 9. 6. 1851, prohlédl si zámek, kostel a odjel.
V tomto období roku 1848 se konaly první obecní volby. Vše se odehrávalo v kostele. Nejdříve byla slavnostní mše a potom volby. Prvním starostou byl zvolen Josef Viktoryn, místní učitel. Brzy po tom, co skončila pruská válka, postihla Kounice největší morová epidemie, jakou kdy místní obyvatelé zažili. Začala na posvícení roku 1868 a celkem zemřelo 68 lidí. Roku 1869 byl v Kounicích zřízen poštovní úřad, který sloužil všem vesnicím v okolí. Prvním pošmistrem se stal pan Josef Doležal, kupec a radní. 6. 10. 1871 byla naše obec povýšena na městys. V tomto roce žilo v Kounicích asi 1 977 obyvatel ve 223 domech, z toho 7 statků, 5 hostinců, 5 obchodů a 27 různých mistrů řemesel. V letech 1882 – 1884 se vystavěly silnice do Vykáně, Černík a Poříčan. Na přelomu století byly také založeny různé spolky: Sbor dobrovolných hasičů, Čestná obec baráčnická, později byl založen Sokol a obecní knihovna. Do zcela poklidného života zasáhla I. světová válka. Mobilizaci provedl okresní úřad. Do války bylo povoláno 180 mužů do 37 let. Z nich se 44 nikdy nevrátilo. Jejich jména jsou uvedena na památníku, který je umístěn před sladovnou (viz. foto). Od roku 1917 až do konce války byly Kounice podřízeny správou Českému Brodu.

Po vzniku republiky 28. října 1918 začala ustupovat i vláda Lichteinsteinů. V obci vládla veliká chudoba a k ní se přidaly ještě spory o církevní otázky. Byla ustanovena církev Československá, přihlásilo se k ní 301 obyvatel. Potíže byly překonány asi v polovině 20. let a obec se začala opět rozrůstat (Nová ulice 1922). Také byl zaveden elektrický proud, elektrické osvětlení, zřizuje se biograf. Roku 1925 (17. 6.) podepsali zástupci obce kupní listinu, podle níž obec Kounice kupuje od knížete Lichteinsteina dvůr se zámkem a 365 ha půdy. Obec se dále zavázala péčí o faru a farní pozemky. Listina byla úředně schválena Pozemkovým úřadem v Praze 27. 3. 1933. V roce 1928 byla provedena adaptace zadní části zámecké budovy na školní místnosti – vznikla měšťanská škola. Ve 30. až 40. letech měly Kounice 15 obchodů, 5 hostinců a téměř 30 řemeslnických dílen. V období II. světové války byl u nás aktivní odboj, který spolupracoval na přípravě povstání v Praze, které proběhlo 5.května.

Život v obci se za posledních čtyřicet let podstatně změnil. Pod vlivem totalitního režimu zmizelo soukromé podnikání a s ním se zastavila i možnost pracovních příležitostí, která byla omezena na možnost zaměstnání v JZD. Značný počet obyvatel začal za prací dojíždět do větších měst. Po roce 1989 se situace v oblasti pracovních příležitostí poněkud zlepšila, začalo zde fungovat několik soukromých obchodů a firem.